O paměti, učení a studijních návycích

Psychologové dospěli v otázkách efektivity učení k řadě zákonitostí a pravidel, která mohou pomoci žákům a studentům co nejlépe využít čas strávený nad učením.

Předně je třeba uvést, že školní prospěch je sice významně ovlivněný úrovní rozumových schopností – tedy nadáním či inteligencí jedince (výzkumy byla opakovaně potvrzena míra závislosti školního prospěchu na rozumových schopnostech jedince v rozmezí 50-70%), o školním prospívání však ve výsledku nerozhoduje pouze tento faktor. Mezi další významné činitele patří různé osobnostní vlastnosti a také podmínky prostředí. Jako významné osobnostní vlastnosti můžeme uvést např. píle – lenost, svědomitost – lehkomyslnost, vnitřní motivace – lhostejnost, vůle – neochota se přemoci, sebekázeň – chaos a těkání, vybudované studijní návyky – nechuť k učení.

Jedním z hlavních předpokladů úspěšného učení je pozitivní motivace. Pro mladší žáky je touto motivací především jejich vlastní zájem, který může probudit poutavě podaná učební látka. Proto bychom měli žákům pomoci najít co nejvíce souvislostí mezi probíraným učivem a jejich vlastními zájmy. Učební látku může oživit např. vhodně zvolená četba (časopisy, populárně-naučná literatura), návštěva muzea, výstavy, historických a technických památek i populárně-naučné pořady v televizi, provádění jednodušších fyzikálních a chemických pokusů, vytváření sbírek rostlin, nerostů apod.

Zájem o učení posiluje i přiměřené ocenění školních výsledků. Je-li dítě ve škole úspěšné, jeho zájem o učení se posiluje, stejně tak to však platí i naopak – neúspěchy odrazují od další aktivity. Rodiče by při oceňování školních výsledků měli brát v úvahu také reálné možnosti svého dítěte. Není rozumné klást důraz na absolutní úspěch (např. mít samé jedničky, když jich dítě nemůže dosáhnout) - pro každého žáka je významné stanovování skutečně dosažitelných cílů a tomu by měla být přiměřená i očekávání rodičů. Chceme-li posílit zájem dítěte o školní práci nebo o určitý předmět, oceňme především jeho snahu. Motivovat je možné i slíbenou přiměřenou odměnou.

Učení a paměť jsou na sobě závislé, věnujme proto pozornost také naší paměti. Každá informace, kterou přijmeme svými smysly a věnujeme jí pozornost, vstupuje do tzv. krátkodobé paměti. Jak již z názvu vyplývá, je v ní uchovávána jenom krátce a pak je buď zapomenuta nebo přechází do dlouhodobé paměti, kde již může být uchována trvaleji (neznamená to však, že by i přesto nemohla podlehnout procesu zapomínání). Právě tento přechod z krátkodobé paměti do dlouhodobé má rozhodující význam pro naše učení. Důležitým je v tomto bodě proces tzv. upevnění či ustálení, probíhající zpravidla po krátkou dobu, kdy je informace vědomě udržována v naší mysli. Na zefektivnění tohoto procesu a zvýšení výkonnosti naší dlouhodobé paměti má významný vliv řada faktorů, se kterými je nutné počítat a je možné je i využít ve svůj prospěch. 

Faktory podporující dlouhodobou paměť:

  • Dostatek času a opakování: Věnujeme-li určité látce dostatek času a opakování, zajistíme rychlejší a přesnější přenos látky z krátkodobé paměti do dlouhodobé.
  • Členění: Učební látku si zapamatujeme lépe, je-li rozdělena do malých zvládnutelných částí. Krátkodobá paměť zpravidla dokáže uchovat pouze přibližně sedm položek (plus či minus dvě) tak dostatečně dlouho, aby se převedly do dlouhodobé paměti. Vyzkoušejte si např. jednoduše, jak dlouhou číselnou řadu si zapamatujete na první poslech?
  • Důležitost a zájem: Člověk si nejlépe zapamatuje to, co má přímý vztah k jeho vlastním zkušenostem a prožitkům.
  • Trvání pozornosti: Pro schopnost zapamatování je důležitá i schopnost kvalitního soustředění po určitou potřebnou dobu. Pro někoho je takové soustředění obtížné, jeho pozornost je roztěkaná a nedokáže udržet potřebnou pozornost při výkladu učební látky, což má za následek i problémy s jejím zapamatováním. Určité kolísání pozornosti je běžné i u dětí a lidí bez poruchy pozornosti, přičemž s věkem dítěte se trvání pozornosti zkvalitňuje. Soustředění může být také pozitivně i negativně podmíněno vlivy z prostředí.
  • Praktické využití: Učivo, se kterým se prakticky pracuje, bývá lépe zapamatováno než to, se kterým se již dále nepracuje.
  • Význam: Látka, které člověk dobře rozumí (rozumí jejímu významu), se lépe zapamatuje, než ta, které nerozumí a učí se ji jen mechanicky.
  • Přeučení: Dovednosti a znalosti, které se procvičují a ověřují i poté, co již byly pevně osvojeny (tzn., že již byly „přeučeny“), zůstávají v paměti uloženy lépe, než takové, které přeučeny nejsou. To se týká zejména znalostí, které mají být vybaveny ve stresové situaci (ve zkušební místnosti, před komisí, na pódiu před větším množstvím diváků).
  • Spojování: Neznámou látku si zapamatujeme lépe, když je spojena s něčím pro nás známým.
  • Vizuální znázornění: Vizuální zobrazení nám může pomoci k lepšímu zapamatování látky a může být užitečné jako záložní podoba toho, co čteme nebo slyšíme. Na druhou stranu např. podrobnosti podávané pouze v podobě obrázků se zapamatují mnohem hůř než psaná nebo vyslovená slova.
  • Znovupoznání a vybavení: Znovupoznání je snazší než vybavení (např. je snazší poznat slovo v cizí řeči než si je sám vybavit z paměti). K tréninku rychlosti vybavení z paměti je proto vhodné využívat i snazšího procesu znovupoznání.


Kromě toho však musíme počítat také s negativně působícími faktory, tzn. s těmi, které mohou působit jako překážky zapamatování a efektivního učení:

  • Úzkost: V uvolněném klidovém stavu je možné očekávat kvalitnější vybavení látky a naopak zhoršené vybavování ve stavu stresu.
  • Retroaktivní interference: K tomuto efektu dochází, když právě osvojená látka má tlumivý účinek na vybavování látky naučené dříve. Lze jej pozorovat např. v situaci učení na poslední chvíli, kdy student ve snaze vybavit si látku, kterou se učil před několika dny, zjišťuje, že se mu stále vynořuje pouze látka, kterou se intenzivně učil naposledy a vybavení látky, kterou již měl dříve osvojenou, je ztížené.
  • Proaktivní interference: Tato situace nastává, když dřívější učení naopak brání vybavení pozdějšího – např. když se děti začnou učit druhému cizímu jazyku a zjišťují, že si nedokážou zapamatovat žádné slovo, protože se jim v mysli stále vynořuje jeho ekvivalent v cizí řeči, kterou se učily dříve.

Tolik o naší paměti. Dále se budeme věnovat studijním návykům neboli zásadám správné přípravy do školy. Text je určený především žákům druhého stupně ZŠ, studentům SŠ a samozřejmě i jejich rodičům.

  • Základem je stanovení si realistických pracovních cílů. Byla-li dosud příprava do školy nárazová nebo minimální, není vhodné začít s přehnaně velkým objemem učení a pustit se do několikahodinového denního učebního maratónu. Je totiž velmi pravděpodobné, že by jste takovou změnu zvládali jen s vypětím všech sil, a brzy by vám hrozilo vyčerpání a přišlo by také zklamání. Pozor – zřejmější výsledky pravidelné přípravy do školy je možné očekávat spíše v řádu týdnů až měsíců!
  • Nemělo by vás překvapit, že domácí příprava začíná již ve škole pozorným sledováním školního výkladu. K tomu bychom měli připojit také přehledné vedení zápisů a poznámek v sešitech.
  • Domácí příprava na předmět by měla začínat ještě v den výkladu učební látky ve škole. Toto doporučení vychází ze zákonitostí přirozeného zapomínání – tentýž den si budeme pamatovat z výkladu ještě docela hodně, ale po již dvou až třech dnech budeme muset vynaložit na jeho vybavení a osvojení nesrovnatelně více námahy. Výzkumy ukazují, že do druhého dne běžně zapomeneme až 80% naučené látky! Doma si učební látku přečteme a pokusíme se osvojit si alespoň její logický základ – nejlépe tak, že se ho pokusíme sami zformulovat. Osvědčuje se takto začínat nejdříve s několika málo předměty a postupně přidávat další.
  • Každý den v týdnu by měl mít vyhrazený svůj pevný a stálý čas na přípravu do školy. Většina z nás se snadno nechá svést k odkladům. Neslibujte si tedy pokaždé nové začátky a stanovte si je stabilně podle vašeho týdenního rozvrhu (netýká se jen toho školního, ale i volnočasového).
  • Doporučená optimální doba věnovaná denně domácí přípravě:
    1.-3. ročník ZŠ:   10 - 45 minut
    4.- 6.ročník ZŠ:  45 - 90 minut
    7.-9. ročník ZŠ:  1 - 2 hodiny
    střední škola:    1,5 - 2,5 hodiny
  • Nezačínejte učební blok pro vás nejobtížnějším předmětem, naopak začínejte vždy tím, který vám jde snadno nebo který vás baví. Doporučení vychází z osvědčeného – tzn. že nejlepším dopingem je vlastní úspěch. Navíc budete mít dobrý pocit z toho, že už vám něco z povinností ubylo. Učivo na zapamatování je vhodné střídat s učivem na úvahu a úsudek.
    Potřebujete-li se naučit většímu množství učební látky, je vhodnější rozdělit si opakování do více dnů, než se učit látku najednou dlouhou dobu. Bylo zjištěno, že si žáci zapamatují až dvakrát více, jestliže se učí po 20 minutách každý den, než když se učí celou látku najednou v jednom dni.
  • Podmínkou úspěšného učení je pochopení učební látky. Výzkumně bylo prokázáno, že se lépe pamatuje látka, jejíž smysl chápeme, než to, co se učíme pouze mechanicky. I když jsou mladší žáci schopni a někdy i zvyklí učit se hlavně pamětně, nemělo by se při správném učení stavět jen na tomto způsobu učení. V řadě předmětů je cílem pochopení určitých zákonitostí a pouhé mechanické zapamatování pouček je nemůže nahradit. Navíc ve vyšších ročnících by již zvládnutí veškeré učební látky zpaměti byl až nadlidský výkon, takový způsob učení prostě už ve vyšších ročnících a zejména na střední škole nemůže stačit.  

Jak postupovat při samotném učení?

  • Nejprve si přečtěte v učebnici a v sešitě celou kapitolu nebo téma bez ohledu na to, že máte k učení jenom určitý úsek. Lépe tak pochopíte potřebné souvislosti.
  • Dále čtěte úsek, který máte k učení, s tužkou v ruce. Tužkou podtrhávejte tzv. klíčová slova ve výkladu (nikoli jen mechanicky celé řádky) nebo si udělejte stručné poznámky na kraji textu. Podtrhávání a poznámkování slouží k udržení vaší pozornosti a současně vede k potřebnému strukturování (rozčlenění) a porozumění výkladu.
  • Čtěte znovu s pokusem částečně reprodukovat zpaměti bez nahlížení do pomůcek nebo jen oporou ve vašich vlastních poznámkách v učebním textu.
  • A konečně cvičně provádějte vlastní výklad – tj. zopakování naučeného učiva „po svém“, ale v souvislém a nepřerušovaném výkladu. Pokud se jen odbudete v duchu rychlým přeletem stránky učebnice nebo sešitu, hrubě se oklamáváte! Doporučujeme vyzkoušet si raději provést tento závěrečný výklad nahlas, a to zejména těm, kdo jsou trémisté, méně zdatní řečníci a nebo se jim naučené vybavuje až teprve po zkoušení cestou do lavice. Závěrečnou hlasitou reprodukcí učiva si vlastně zkontrolujete, zda jste si vše opravdu zapamatovali, budete mít příležitost v klidu si připravit slovní a větná spojení, kterými budete chtít učivo vyjádřit a při zkoušení si budete více jisti, protože budete vědět, že jste již učivo skutečně uměli vlastními slovy sdělit. Pokud zjistíte, že vaše zkušební hlasitá reprodukce učiva je ještě chatrná, znovu zopakujte třetí a čtvrtou fázi učení.
  • Opisování domácích úkolů od spolužáků v případě vašeho skutečného zájmu postrádá logiku, s žádostí o pomoc s vysvětlením učiva se však zbytečně neostýchejte.  
  • Učení nemusí probíhat v naprostém tichu, ale varujeme před současným pouštěním hudby, zapnutou televizí nebo hrou sourozence ve stejné místnosti. Výzkumy jednoznačně potvrzují snižování efektivity učení při současném poslechu hudby nebo zapnuté televizi – tyto podněty odvádí zákonitě vaši pozornost, jednoduše vám vaše učení ztěžují!
  • Jestliže máte pochybnosti, zda budete v životě z toho, čemu se ve škole učíte, něco skutečně potřebovat, tak u cizích jazyků o tom pochybovat nemusíte – v tomto případě si můžete být jisti, že se je učíte především pro sebe. A aby vám to šlo lépe, doporučujeme učit se cizím jazykům vždy nahlas a nebát se opakovat celé původní texty v cizím jazyce. Utkví vám tak lépe v hlavě správná spojení a přesné a používané výrazy daného jazyka. Pro učení slovíček v cizím jazyce platí: bez učení slovíček ani den! Nejsou-li žádná nová, tak alespoň opakujeme stará. Slovíčka se učte spíše vícekrát po kratší dobu než vcelku mnoho slovíček najednou. Slovíčka nejen čtěte nahlas, ale i pište. Učte se jednak k českému slovu cizí, ale k cizímu slovu český význam. Slovíčkům, u nichž se při vybavování objevuje váhání, věnujte znovu pozornost, váhání je známkou zvýšené pravděpodobnosti k chybě. Slovíčka si zkoušejte začleňovat do větného kontextu, tzn. tvořte si na ně různé věty a obměňujte je ve tvarech.  
  • Na zaznamenávání studijních a jiných povinností si veďte diář – odškrtnutí splněného úkolu patří k tomu příjemnému, co by jste si měli dopřát.
  • Jak si zorganizovat učení v sobotu a neděli? Doporučujeme víkendy řešit tak, že jeden den se nebudete učit vůbec – nejlépe v sobotu, druhý den však začněte s učením co nejčasněji, nejlépe nejpozději v 9 hod. Doporučení vychází z ověřeného faktu, že dopoledne je náš mozek výkonnější než po obědě.

 

A na závěr rada zdánlivě jen na okraj: zbytečná nepřítomnost ve škole je pro vás jen velmi krátkodobá výhra. Jistě z vlastní zkušenosti víte, že na naučení toho, na co jste nebyli ve škole, musíte nakonec vynaložit daleko více úsilí a přesto tuto látku nemusíte ovládat s jistotou.

Literatura:
Denig-Helmsová, K., Konnertz, D.: Úspěšně obstát při písemce i ústním zkoušení. Portál, Praha 1997.
Fontana, D.: Psychologie ve školní praxi. Portál, Praha 2003.
Helms, W.: Lépe motivovat – méně se rozčilovat. Jak pomáhat dětem se školou. Portál, Praha 1996.
Indri de Carli, M.: Nechce se mi učit. Jak řešit problémy s učením. Portál, Praha 1995.
Jak se učit na střední škole (pro studenty víceletých gymnázií, středních škol a jejich rodiče). Pražská pedagogicko-psychologická poradna, Praha (rok vydání neuveden).
Martin, M., Waltmanová-Greenwoodová, C.: Jak řešit problémy dětí se školou – lexikon pro rodiče. Portál, Praha 1997.

Zpracovala: Mgr. Taťána Khýrová